Aniž bychom podceňovali geografickou vyspělost čtenářů, při vyslovení jména Reunion bude možná velká část tápat v určení byť jen přibližné polohy tohoto místa. Ostrov Reunion přitom patří do Evropské unie, byť leží uprostřed Indického oceánu, mezi Madagaskarem a ostrovem Mauritius. Díky úžasné pestrosti zdejší tropické přírody, vysokým sopkám a stovkám vodopádů se mu také přezdívá „Havaj Indického oceánu“.

Na rozdíl od Havajských ostrovů nebo sousedního Mauricia tu ale nenajdete mnoho bělostných pláží a nádherných lagun, ani velké hotely nebo all inclusive resorty – Reunion zkrátka není destinace pro plážové povaleče, na své si tu naopak přijdou milovníci poznávání, vyznavači trekingu, baťůžkáři nebo cestovatelé s aktivním programem.

Tropický treking tamaryškovými lesy

Hodně návštěvníků na Reunion směřuje s pohorkami a batohem. Byť ostrov měří napříč jen 60 km, zdejší příroda mu nadělila přírodních krás vrchovatě. Tady můžete týdny putovat od horské chaty k chatě, zlézat vulkány, prodírat se tamaryškovými pralesy a kochat se pohledy na vodopády. Jedna z oblíbených tras nás zavedla z městečka Hell Bourg na hranu Cirque Salazie k chatě Gite Belouve. Výstup jsme zvládli pohodlně za 2 hodiny a cestou ochutnávali zrající plody guávy, obdivovali ohromné bromélie nebo stromové fuchsie. Od hrany jsme pokračovali dále unikátním tamaryškovým lesem se stromovými kapradinami k vyhlídce na Trou de Fer. Do této ohromné díry padá desítka vodopádů a jedná se o jednu z nejúchvatnějších vyhlídek na ostrově.

Většina tras vede po okrajích prastarých kalder, nazývaných zde „cirques“ a budete se tak muset připravit na velká převýšení – nejvyšší hora ostrova, Piton des Neiges, totiž měří úctyhodných 3070 m. Výstup na tohoto rekordmana trvá většinou 2 dny: nejprve vystoupáte z městečka Cilaos do chaty Caverne Dufour, tady přespíte a druhý den dojdete na východ slunce na vrchol.  Přivstat si ve zdejších horách se opravdu vyplatí, vrcholy Reunionu totiž pravidelně kolem 11 hodiny zahalí čepice bílých mraků

Reunion-20

Na nejaktivnější sopku Indického oceánu

Vrchol trekingu na ostrově ale znamená oblast sopky Piton de la Fournaise. Tento aktivní vulkán se tyčí do výšky 2631 m a fascinuje zejména svým vrcholovým kráterem o průměru 1 km. Kdo chce vystoupit na vrchol, musí vyrazit velmi časně, neboť východní svahy sopky patří k nejdeštivějším místům na světě a pršet tu začíná většinou v poledne. My jsme přespali v chatě Gite du Volcan, která leží ve výšce 2250 m, jen 20 minut od hrany vnějšího kráteru sopky.

Vyrážíme v půl sedmé a zakrátko sestupujeme na dno kaldery, kterou pokrývá šedohnědá láva. Vypadá to, jako bychom šli po upečeném kakaovém koláči. Utuhlé „těsto“ je rozpraskané a štěrbinami se na světlo derou zelené keříky zápasící o život v nevlídném vysokohorském prostředí. Hrana kráteru a vrchol se rychle přibližují a za necelé 3 hodiny stojíme na hraně propasti.

Hledíme do obrovské, 300 m hluboké jámy a sledujeme dým unikající ze sopouchů. Poslední velká erupce tu proběhla v roce 2007, kdy se kráter zvětšil a propadl o několik desítek metrů. Nad hlavami nám krouží několik helikoptér s turisty, kteří mohou obdivovat symetrický kráter z ptačí perspektivy.

Nejlepší kaňoning na světě

Povrch Reunionu je rozbrázděn desítkami údolí, kaňonů a strží. Příroda tu tak vytvořila eldorádo pro vyznavače kaňoningu – adrenalinového sportu, jehož cílem je prolézání strmých kaňonů, průchod a plavání kaskádami nebo slaňování vodopádů. Když pomineme vzpomínaný Trou de Fer, který je považován za jednu z nejtěžších kaňoningových túr na světě, pak centrum kaňoningu najdeme v městečku Cilaos a jeho okolí.

My jsme se vypravili na relativně jednoduchý průchod potokem Fleurs Jaunes. Nejprve nás čekal půlhodinový výstup od parkoviště zpestřený via fermatou než jsme se dostali k potoku. Tady jsme se oblékli do neopřenu, nasadili horolezecké úvazky a helmy a se dvěma průvodci se vydali po proudu potoka. Záhy nás překvapil 20 m vysoký vodopád, který jsme slanili, následoval skok do vody, přeplavání několika jezírek a strmý kamenný tobogán, který jsme sklouzli po zádech.

Finále cesty završilo opět slanění, tentokráte úctyhodných 30 m až do jezírka pod vodopádem. Za 2 hodiny jsem sice urazili vzdušnou čarou pouhých 300 m, zážitek to ale byl neopakovatelný!

Reunion-2

 

Na kole z 2.200 m k moři

Kdo rád jezdí na kole, najde na Reunionu ráj na zemi – tedy za předpokladu, že nemáte rádi rovinu, tu tady totiž nenajdete… Pomineme-li masochistické štreky, jako je například výšlap po silnici do Cilaos, pak jednou z nejoblíbenějších tras je sjezd z hrany Maido. Trasa měří 35 km, začíná ve výšce 2200 m a končí u moře.

Za rozbřesku vyrážíme minibusem po úzké asfaltce, která se kroutí plantážemi cukrové třtiny a kryptomériových lesů. Za hodinku asfalt končí na úžasné vyhlídce zvané Maido. Pod námi zeje obrovská kaldera zvaná Cirque Mafate s vesničkou, která je dostupná pouze pěšky nebo helikoptérou a nad ní se zvedá nejvyšší vrchol Piton des Neiges. Nejsme tu ale od kochání, a tak fasujeme sjezdové celoodpružené speciály a helmy a vydáváme se na cestu.

Jede s námi průvodce, trasu bychom totiž sami určitě nenašli. Nejprve klesáme po příjezdové asfaltce, pak odbočujeme na lesní cestu a ve stínu tamaryšků svištíme k moři. Jak klesáme, stoupá teplota a mění se terén i okolní porost. Původní tamaryšky vystřídají exotické stromy kryptomerie, následuje průjezd pastvinami mezi přežvykujícím dobytkem a nakonec se zanoříme do lánů cukrové třtiny. Po třech hodinách jsme dole u pláže a konečně ze sebe můžeme smýt pot a sopečný prach.

Text a foto © Jan Hocek