Kdo to myslí s lyžováním, snowboardingem, či jinými sněžnými aktivitami vážně, toho musejí uchvátit nám nepředstavitelné možnosti, kterými disponuje západní pobřeží Kanady. Z moře se tu zdvihají strmé svahy hor zvaných Coast Mountains, které díky obrovským přívalům kvalitního sněhu, liduprázdnosti a relativně snadnému přístupu lákají lyžaře z celého světa.

Jestliže tamější nejznámější středisko Whistler se může pochlubit sítí lanovek a sjezdových tratí, nekonečné pusté hory všude okolo jsou jako stvořené pro skialpinistické výpravy. Zkrátka nepřijdete ani v největší metropoli Britské Kolumbie, Vancouveru, kde se přímo nad městem rozkládají hned tři lyžařská střediska.

Olympijský Vancouver

Ideálním výchozím bodem pro lyžařské výjezdy do Pobřežních hor je metropole Vancouver. Město a jeho okolí celoročně přitahuje všechny milovníky přírody a sportu. Doslova „za humny“ se z mrakodrapy zastavěného centra zvedají zelené svahy pobřežních hor s desítkami cyklistických tratí i pěších stezek a kdo oproti pevné zemi upřednostňuje vodu, jistě ocení množství čistých řek a členité mořské pobřeží, na které se lze vydat na mořském kajaku.

V zimě se na půl roku tato metropole stává rájem lyžařů, snowboardistů a skialpinistů. Několik sjezdovek leží na svazích Pobřežních hor, zvedajících se přímo nad městem. Ačkoliv v Kanadě bychom očekávali třeskutý mráz, dole v centru nebývají díky působení oceánu nikdy velké mrazy. Teprve o pár kilometrů dál v horách se klima začíná měnit a tak tu není výjimkou ani několikametrová vrstva sněhu.

Tři lyžařská střediska Grouse Cypress a Seymour nabízejí několik desítek upravovaných sjezdovek – to vše jen deset minut cesty městským autobusem z centra! Není tedy divu, že město bylo vybráno k uspořádání zimní olympiády v roce 2010.

Nejlepší lyžařské středisko Ameriky

Dvě hodiny cesty autem z Vancouveru leží proslulý lyžařský resort Whistler. Cesta sem vede po legendární silnici „Sea to Sky Highway“, ostře zaříznuté do žulových skal Coastal Mountains.

Pokud tudy projíždíme v první polovině zimy, vyplatí se zastavit ve městečku Squamish. Každoročně od poloviny listopadu se sem totiž začínají slétávat orli bělohlaví, aby v nejchladnějších zimních měsících mohli hodovat na vytřených lososech.

Na březích čistého horského toku rostou obrovské osiky, které se v době největšího náporu dravců prohýbají váhou až několika desítek ptáků. V horské osadě Brackendale se každoročně koná populární zimní festival, jehož spojujícím tématem jsou právě místní orli. Nejoblíbenější událostí festivalu, kterým žije celá místní komunita, je počítání orlů. Nejvíce opeřenců zde napočítali 9. ledna roku 1994 – po sečtení záznamů dospěli k téměř čtyřem tisícovkám orlů!

Whistler je bezesporu největší lyžařské středisko v Kanadě a lyžování zde patří podle amerických lyžařských časopisů dokonce k nejlepším v celé Severní Americe. Modernizované a honosné centrum městečka se již očividně připravuje na olympijské závodníky, kteří změří své síly na svazích vrcholů Whistler a Blackcomb. Kromě desítek perfektních sjezdovek a moderních rychlých lanovek jistě nadupané lyžaře potěší i obrovský vertikální rozdíl tohoto střediska – přes 1600 metrů je nejvíce, co v Kanadě najdete…

Zasněžený prales

Komu komercializovaná podoba lyžování k srdci příliš nepřirostla, ten může využít nekonečných možností, které nabízí panenské svahy Pobřežních hor. Můžete přitom využít lanovek, helikoptéry, anebo se prostě do kopců vydat po svých – na skialpinistických lyžích. Jedna z oblíbených lokalit leží u jezera Duffey Lake, vzdáleného asi hodinu jízdy z Whistleru.

V sedle nad jezerem Duffey Lake parkujeme u kraje silnice. Sněhu tu leží asi dva metry a jak odhaduje znalec zdejších poměrů Zdeněk, nahoře ho bude nejméně dvakrát tolik. I Amor pochopil, že konečně skončila nudná cesta autem, a tak zatímco my lepíme na skluznice stoupací pásy a připravujeme skialpinistickou výstroj, on s přebytkem energie honí sněhové bloky, které na něj padají ze stromů. Jsem zvědav, jak bez lyží zvládne hluboký sníh na prudkých svazích…

Od silnice vede částečně zasněžená stopa po louce k lesu, kde nás čeká první dobrodružný moment – musíme překonat padlý strom, pod kterým teče dravý potok. Naštěstí sníh na kládě „drží“, a tak jediný, kdo má trochu problémy, je Amor. Moc se mu na druhou stranu nechce, ale nakonec zvítězí láska k pánovi, volajícího z protilehlého břehu.

Cesta vede nádherným lesem monumentálních douglasek a tújí, kterým kanaďané říkají červené cedry. Největší stromy zde mají v průměru více než jeden metr, blíže k pobřeží ale mohou dosahovat až třímetrové tloušťky. Asi po dvou hodinách les konečně řídne a my se dostáváme do otevřeného údolí.

S Amoráčem až nad mraky

Chata Keiths Hut leží mimo lavinová pole, na kraji lesa, asi 50 výškových metrů nad dnem údolí s výhledem na dominantní 2710 m vysoký Mt Joffre. Lyže a hůlky necháváme přede dveřmi, sundáváme ze zad batohy a „ubytováváme se“ v podkroví na několika posledních místech na podlaze. Panuje tu pohoda a družná atmosféra, umocněná teplem z litinových kamínek nad kterými se suší mokré věci.

Druhý den ráno necháváme v chatě vše co nebudeme potřebovat během lyžování a vyrážíme vzhůru. Stoupáme řídkým smrkovým lesem a po půl hodině se dostáváme na zaoblený hřeben, který nás dovede na sněhovou planinu pod ledovcem Anniversary Glacier. Zatím se nám jde docela dobře, jenom Amoráč, který se ještě včera proháněl v hlubokém sněhu, se teď plahočí ve vyšlápnuté stopě za námi.

Usuzujeme, že nejvyšší vrchol této oblasti, 2783 m vysoký Mt. Matier, dnes nezdoláme, a tak uhýbáme doprava a stoupáme směrem ke skalnímu masivu, kde si dáme polední pauzu. Výhled odtud je úchvatný: Pod námi v údolí se třpytí temně modrá hladina jezera Duffey Lake a nad ním skalnatý hřeben Cayoosh s vrcholy vysokými okolo 2400 m. Nikde ani živáčka.

Obří slalom mezi obřími tújemi

Po půlhodině odpočinku nazouváme opět lyže a spouštíme se zpátky do údolí. Na hřebenu nad chatou se s Michalem rozhodujeme do vedlejšího údolí, které je vlevo do chaty. Budeme sice muset k chatě opět vystoupat, ale na druhou stranu tato varianta slibuje zajímavý sjezd pralesem obřích douglasek.

Poměrně strmý zalesněný svah je průjezdný jen díky obrovské vrstvě sněhu, která překrývá padlé kmeny, kameny a jiné terénní nerovnosti. Noříme se mezi stromy, tvořící jakési gigantické slalomové branky mezi kterými kličkujeme zanořeni po pás v hlubokém prašanu. Tohle se holt dá zažít jenom v Kanadě!

Cesta zpátky k silnici už probíhá bez problémů, stejně jako noční přesun autem do Vancouveru. Největší práci po příjezdu nám dá probudit Amora, kterému se asi během jízdy autem zdály psí sny o sněhu, ledovcích a dvounohých bláznech na lyžích…

Text a foto © Jan Hocek