Většina turistů volí pro cestu na Aljašku letadlo nebo loď. Obrovským zážitkem je ale putování na daleký sever po souši, legendami opředenou Alaska Highway. Magistrála, která měří 2242 km, spojuje Dawson Creek v kanadské provincii British Columbia s Delta Junction v USA.

Z města olympiády po Sea to Sky Highway

Naším plánem bylo projezdit Aljašku na horských kolech. Proto jsme ocenili, že nám kamarád Zdeněk, který žije v kanadském Vancouveru, půjčil svůj 15místný mikrobus. Tak velké auto nám zaručovalo na dlouhé cestě dokonalé pohodlí a zároveň bez problémů pojmulo kola, vybavení na pobyt v přírodě a zásoby jídla.Vyjíždíme z centra Vancouveru a směřujeme na sever. Čekají nás skoro čtyři tisíce kilometrů. Silnice nejprve kopíruje pobřeží fjordu Howe Sound a teprve po 50 kilometrech začíná stoupat a zařezává se do pobřežních hor. Míjíme zimní středisko Whistler a pokračujeme po silnici směrem na Pemberton.

Ve městě Lillooet přejíždíme obrovskou řeku Fraser, jejíž kalná voda se pod námi valí hlubokým kaňonem směrem k Vancouveru. Řeka pramenící ve Skalistých horách sloužila při prvních objevitelských výpravách jako důležitá cesta do vnitrozemí Britské Kolumbie.

Po 340 km přijíždíme na první křižovatku. Zde scenérická „Sea to sky Highway“ končí a my se napojujeme na silnici č. 97.

Mezi indiány a zlatokopy na Caribou Highway

Oblast, kterou projíždíme, se jmenuje Caribou Country. Odtud také název úseku silnice 97 od Prince George - „Caribou Highway“. Jméno tomuto kraji dala obrovská stáda sobů (anglicky caribou), která se sem v zimě stahují ze severnějších oblastí za pastvou.

Díky srážkovému stínu pobřežních hor zde v zimě většinou neleží sníh a i v létě málokdy zaprší, což dokazuje i pohled z okýnek našeho auta na sporou a uschlou vegetaci. Přestože uháníme po hlavním tahu mezi Vancouverem a Prince George, nepotkáváme téměř žádná auta.
První noc trávíme na travnatém plácku poblíž jednoho z jezer. Stavíme stany a na vařiči připravujeme večeři. Ujeli jsme zatím asi 550 kilometrů.

Druhý den plánujeme zastávku v Barkerville. Sice najedeme o 80 km navíc, ale na druhou stranu tak navštívíme jeden z nejzachovalejších skanzenů z dob zlatokopecké horečky. Prší a okolní zalesněné kopce halí hustá mlha, což jen podtrhává ponurou atmosféru opuštěnosti tohoto místa.

Procházíme městečkem, kde roku 1862 Billy Barker učinil objev, který v tomto kraji odstartoval nevídanou zlatou horečku. Mezi lety 1862 – 1870 sem touha po rychlém zbohatnutí dohnala přes 100 tisíc zlatokopů a v té době byl Barkerville dokonce největším městem na kanadském západě. Odpoledne přijíždíme do Prince George, což bude na dlouhou dobu poslední větší město na naší cestě. Doplňujeme tedy čerstvé potraviny a benzin a protože město není ničím zajímavé, pokračujeme dál na severovýchod směrem k Dawson Creek.

Konečně Alaska Highway!

Proslulá silnice spojující Kanadu s Aljaškou začíná právě v městečku Dawson Creek. Najdeme tu proto také tzv. nultou míli, jakýsi památník, který stojí na jedné z asi pěti křižovatek ve městě. Odtud je to do aljašského Anchorage ještě 2 600 km.

aljaska-19

Jakmile opouštíme Dawson Creek, definitivně dáváme sbohem civilizaci a noříme se do hlubokých lesů severní Kanady. Po levé ruce sledujeme vzdálené hřebeny Skalistých hor, zvedající se z okolní zvlněné krajiny.

Následující den přijíždíme do prvního městečka od Dawson Creeku. Fort Nelson nás vítá množstvím kouřících komínů a spletí lesknoucího se potrubí. Nachází se tu totiž největší kanadský závod na rafinaci zemního plynu a dvě obrovské dřevozpracující továrny. Další zajímavostí je podle průvodce nejseverněji položený semafor v Britské Kolumbii, na to mohou být místní obyvatelé vskutku pyšní.

V kraji horských jezer a termálních pramenů

Čtvrtý den cesty projíždíme nejzajímavějším krajinným úsekem naší cesty. Silnice nejprve překonává svůj vůbec nejvyšší bod, kterým je 1 267 metrů vysoké sedlo Summit Pass, a protíná dva parky: Northern Rocky Mountains Park a o mnoho menší Muncho Lake Park, za nímž nás již čekají termální prameny Liard Hot Springs.

Za Summit Passem se před námi v jedné zatáčce nečekaně objevuje ovce tlustorohá. Vypadá to, že zvíře si pranic nedělá z toho, že nám stojí v cestě a klidně přechází silnici a šplhá do skalnaté stráně nad námi. Tato plachá zvířata normálně žijí vysoko v horách, ale zde jsou k vidění často. Lákají je totiž minerály v místní hornině, kterými si ve stravě doplňují stopové prvky.

U jezera Muncho Lake zastavujeme a jdeme se vykoupat. Ledově modrá voda sice vypadá lákavě, teplotou ale připomíná spíše grónské moře. V teplém počasí nás krátká koupel nakonec příjemně osvěží, ale blízkost termálních pramenů Liard Hot Springs láká ještě více. Kemp u termálů praská ve švech, je to přece jenom asi nejoblíbenější zastávka na Alaska Highway. Stany nakonec stavíme naproti přes silnici, kde nacházíme o mnoho klidnější místo.

Termály jsou ukryty v lese a jen minimálně upraveny. Horká vyvěrající voda se tu mísí s ledovou vodou potoka, a tak si každý může najít místo, které má pro něj optimální teplotu. Je už pozdě, a tak tu večerní siestu tráví jen desítka návštěvníků. Chvíli si povídám s Američanem, který jede s manželkou obytným vozem z Aljašky a na cestě jsou už přes 3 měsíce.

Proslulý les cedulí se značkou až z Brna

Brzy ráno se ještě jednou jdu vykoupat a po cestě málem narazím na losí samici, která stojí v teplé vodě a okusuje vodní řasy. Kolem poledne překračujeme hranice teritoria Yukon a vzápětí nás vítá městečko Watson Lake, proslulé svým „lesem cedulí“. Zastavujeme a jdeme si toto neobvyklé místo prohlédnout.

aljaska-18

Na ploše asi 50x100 metrů stojí desítky dřevěných kůlů s přibitými cedulkami z nejrůznějších míst světa. Zajímavou tradici založil roku 1942 jeden voják sloužící v místní základně. Vyrobil ukazatel se jménem svého rodného města a s údajem o vzdálenosti. Od té doby cedulek přibývalo, dnes jejich počet dosahuje přes 50 tisíc a každý rok jich prý přibude dalších 4000. Mezi tisíci nacházíme i několik značek z Česka, někdo sem dokonce dovezl žlutou turistickou značku z okolí Brna…

Odpoledne přijíždíme do Whitehorse, hlavního města teritoria Yukon, kde opět doplňujeme potraviny a pokračujeme dál. Kousek za městem odbočujeme k dalším termálům s indiánským názvem Takhini Hot Springs, kde hodláme nocovat.

Následujícího dne přijíždíme do hor Kluane Mountains, kde se rozhodujeme pro půldenní výšlap na svahy nad stejnojmenným jezerem. Protože dole u vody na nás útočí mračna komárů, rychle před nimi prcháme do hor. Dvoukřídlá havěť nás však vytrvale sleduje ještě asi 500 výškových metrů a teprve horský vítr a chladný vzduch je definitivně zahání zpět.

Konečně můžeme v klidu vychutnávat monumentálnost okolních hor a ledovců. Pod námi se třpytí modrá hladina jezera Kluane a na severním horizontu již rýsují první aljašské hřbety. Moc se nám dolů nechce, protože správně tušíme, že komárům mezitím vyhládlo…

Aljaška, levné kafe i benzín

Hranice s Aljaškou překračujeme v místě zvaném Beaver Creek. Kanadským celníkům ani nestojíme za to, aby vylezli z budky, a tak nás nakonec odbavuje pohodový Američan, který skoukne pasy a mávnutím ruky nás posílá dál.

První město, kam přijíždíme, se jmenuje Tok. Je to spíš jen taková křižovatka obestavěná benzinovými pumpami a kavárnami. Oboje se nám hodí, protože potřebujeme doplnit benzin a hlad máme taky. Příjemným faktem je, že benzin tu mají levnější než v Kanadě a kafe stojí směšných 50 centů. A to vám jej ještě dolévají zdarma, dokud neprasknete.

V Delta Junction opouštíme Alaska Highway a po tzv. „Glenn Highway“ pokračujeme směrem k Anchorage. Silnice vede po úbočích hor, máme tedy hezké rozhledy na zasněžené Wrangellovo pohoří s horami vysokými přes 5 000 metrů.

Za městečkem Glennalenn se silnice stáčí na západ a stoupá do hor. Stromy tady dosahují už jenom nějakých osm, deset metrů a o drsnosti přírody svědčí i tři metry vysoké tyče zapíchané podél silnice, podle nichž se v zimě orientují sněhové pluhy.

Projíždíme kolem ledovce Matanuska a konečně se před námi objevuje mořský záliv a město Anchorage. Cesta je za námi…

Text a foto © Jan Hocek